Osteoporóza
Podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) z r. 1994 je osteoporóza systémové metabolické onemocnění charakterizované sníženým obsahem kostní hmoty a narušením mikroarchitektury kosti, což je příčinou zvýšené fragility (lomivosti) kosti, a tím zvýšeného rizika zlomenin už při minimálním traumatu.
Mechanická odolnost kosti je podmíněna množstvím a kvalitou kostního minerálu a organické matrix, mikroarchitekturou a geometrií kosti a dalšími aspekty kvality kostní hmoty.
Osteoporóza postihuje zpravidla celý skelet a nemá výraznější charakteristické klinické příznaky (“tichý zloděj kostí“). Osteoporóza je rizikovým faktorem zlomenin. Osteoporotické zlomeniny vznikající spontánně (i při obyčejné chůzi!) nebo při nepřiměřeně malém úrazu
(po pádu ze stoje). Zejména zlomeniny obratlů a krčku kosti stehenní vedou k předčasnému úmrtí, invalidizaci a k závislosti postižených osob na dopomoci a jsou závažným ekonomickým problémem.
Osteoporózu lze rozpoznat už v jejích bezpříznakových začátcích, lze jí předcházet a lze ji léčit dříve, než se projeví zlomeninami. Ale i po prodělané zlomenině lze léčbou předejít dalším zlomeninám. Diagnóza onemocnění má být stanovena zásadně před zahájením léčby a má určit příčinu úbytku kostní hmoty a absolutní riziko zlomeniny během dalších 10 let.
Stanovení diagnózy osteoporózy se opírá o odebrání anamnézy, fyzikální vyšetření, vyšetření hustoty kostního hmoty (denzitometrie) a laboratorní vyšetření. Při sledování efektu léčby má nezastupitelné místo pravidelné sledování koncentrací specifických kostních markerů, které odrážejí procesy osteoresorpce a osteoformace. Na rozdíl od zobrazovacích metod reagují kostní markery na efekt léčby velmi rychle – řádově v týdnech.
V této sekci najdete prezentace o klinickém využití kostních markerů při monitorování léčby osteoporózy a zásobu literatury.
Prezentace
- Osteoporóza. Souhrnná prezentace o etiopatogenezi, klinickém obrazu, diagnostice a léčbě. Autor: Bálková O. (2008).
- Kostní markery. Souhrnná prezentace o kostních markerech, jejich klinickém využití a preanalytických faktorech. Autor: Bálková O. (2008).
Literatura